Klasická holografie využívá koherentní světlo, což není nic jiného, než svazek fotonů, jejichž vlny mají stejnou frekvenci a jsou ve stejné fázi. Světelný paprsek se při ní rozdělí na dvě části, na tzv. referenční svazek, který dopadá přímo na detektor (fotografickou desku) a svazek osvětlovací neboli objektový, jenž se odráží od pozorovaného předmětu a poté směřuje rovněž k detektoru. Objektový svazek nese informaci jak o intenzitě světla, tak i o jeho fázi, což umožňuje zachycení trojrozměrné podstaty předmětu v hologramu. Interferencí obou těchto paprsků na fotografickém filmu pak vzniká výsledný plošný (dvojrozměrný) obraz, který se jeví, jako by měl tři dimenze.

Vezmeme-li v potaz, že srážkami fotonů mohou za určitých okolností vznikat zároveň i trojrozměrné hologramy, jeví se jako stále pravděpodobnější teorie, že Vesmír funguje jako virtuální simulátor. V něm se mění naše okem neviditelné myšlenky a představy (obrazy v hlavě) na smysly vnímatelné objekty (věci a události) a vytváří se tak prostředí (kulisy) pro odehrávání nekonečného množství vesmírných dějů. Podobně, jako mění počítač představy programátora do dvourozměrných obrázků, mění Vesmír naše myšlenky do trojrozměrných holografických forem, které pak následně svými smysly vnímáme a zažíváme. Mějme tedy na paměti, že svými myšlenkami dokážeme měnit realitu a tuto možnost proto maximálně využívejme…